Bylo mi ctí vystoupit na Brněnských onkologických dnech
V rámci 49. ročníku Brněnských onkologických dnů a 39. ročníku Konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky (3. – 5. září 2025) jsem měla tu čest přijmout pozváník vyzvané přednášce a usednout v předsednictvu I. bloku Psychoonkologické konference.
Velmi si vážím příležitosti sdílet zkušenosti a být součástí odborné diskuze s kolegy, kteří se věnují psychosociální podpoře pacientů a jejich rodin. Jsem také vděčná za možnost vyslechnout osobní příběhy účastníků konference v kuloárech.
Zároveň jsem ráda, že jsem mohlaveřejně otevřít téma sourozenců vážně nemocných dětí a přispět tak k jeho větší osvětě.
Děkuji organizátorům za pozvání a za inspirativní atmosféru celé akce.
Přednáška měla název „Skrytí hrdinové mezi námi – zdraví sourozenci nemocných dětí a jejich opomíjené trauma: jak nemoc jednoho dítěte dopadá na sourozence, co způsobuje „tiché trauma“ a proč je čas změnit přístup v rodinách i systému péče.“
V případě vážného onemocnění dítěte pozornost přirozeně směřuje k němu – k jeho potřebám, léčbě, prognóze. Rodina i odborníci se mobilizují, aby nemocnému dítěti zajistili co nejlepší péči. Jenže v pozadí často zůstává někdo, kdo nemoc přímo nezažívá, a přesto jí trpí – zdravý sourozenec.Právě těmto „skrytým hrdinům“ se přednáška věnovala.
Zdraví sourozenci vážně nebo chronicky nemocných dětí jsou skupinou, která je v systému zdravotní, psychologické i sociální péče dlouhodobě opomíjená. Ačkoli na první pohled působí „v pořádku“, uvnitř se často potýkají s hlubokýmemočním stresem, osaměním, nejistotou, žárlivostí, nebo i pocity viny, že jsou zdraví. Tyto emoce bývají zpracovávány v tichosti, bez opory. Pokud chybí prostor pro sdílení, pochopení a citlivé vedení, může se jednat o formu vývojového traumatu – tichého, nenápadného, ale s dlouhodobými důsledky.
Výzkumy i klinická praxe ukazují, že nezpracovaná zátěž může u těchto dětí vést k poruchám chování, úzkostem, psychosomatickým obtížím či vnitřní rezignaci. V dospělosti se mohou projevit v podobě nízkého sebevědomí, potíží ve vztazích, parentifikace či syndromu „věčného pečovatele“. V kontextu nemoci sourozence často vzniká vnitřní přesvědčení, že moje potřeby nejsou důležité – a právě to je kořenem mnoha potíží, které přetrvávají i po ukončení léčby či ztrátě nemocného sourozence.
Přednáška nabídla pohled na problematiku očima lékařky a psychoterapeutky, která se tématu psychosociální podpory sourozenců věnuje téměř 20 let. Seznámí účastníky s výzkumnými poznatky i reálnými příběhy dětí a rodin, a zároveň představí možnosti včasné a citlivé intervence, které mohou těmto dětem – a celým rodinám – významně pomoci.
Pozornost byla věnována i tomu, jak trauma sourozenců rozpoznat, pojmenovat a začlenit do systému podpory, a proč je důležité, aby se stalo součástí mezioborové péče o rodinu. Ukázala jsem, že „skrytí hrdinové“ už nemusí zůstávat neviditelní – pokud jim vytvoříme bezpečný prostor, kde se mohou ozvat, být slyšeni a podpořeni.
